DOSTALI JSME VYNADÁNO!  Poblíž bytu mých rodičů stojí v kopci dům, neoplocený, s prudkým srázem dolů. S jakýchsi metafyzických příčin si právě tohle místo Kuba oblíbil a já zažívám vždy znovu a znovu těžké chvíle, když se ho snažím přemluvit, aby se z tohoto místa pohnul dále. Jeho hopsání u srázu vypadá pro matku trochu děsivě. Proto jsem byla včera o něco spokojenější, když přesunul svou pozornost o kousek dál. Totiž ke kovové rezavé brance, kterou zde z neznámého důvodu také mají, třebaže vstupu dovnitř vlastně nikterak nebrání. Kuba se věnoval své oblíbené činnosti – zavírání a otvírání dveří všeho druhu - spojené s jinou jeho oblíbenou činností - boucháním čehokoliv do čehokoliv. „Buch --- buch --- buch --- buch --- buch,“ ozývá se vytrvale ulicí. Po mnoha a mnoha minutách vyleze z domu chlapík a decentně procedí mezi zuby: „Nemohla byste si to dítě odnést?“ A dodá „Můžete si otloukat vlastní branku.“

Naše prababičky byly velmi zaměstnané ženy. Děti si často pořizovaly hlavně  proto, aby v domě bylo o jednu pracovní sílu víc. S každou další generací se představy o tom, co obnáší rodičovství, rozšiřují a nároky na rodiče stoupají.

„Váš partner a vaše dítě se topí. Stihnete zachránit jen jednoho. Koho vyberete?“ Tuhle psycho-hádanku prý v Brně dává jeden kněz novomanželským párům při předsvatebních školeních.

Ranní vypravování s dítětem mi dává zabrat.

Z odpovědi náměstka ministra pro zdravotní péči, mezinárodní vztahy a evropskou integraci na dopis Marie Vnoučkové (členky Hnutí za aktivní mateřství):„ … Tvrzení, že rodičky jsou v ČR ve zdravotnických zařízeních podrobovány různým ponižujícím procedurám a zdraví zatěžujícím i ohrožujícím zákrokům je třeba doložit …“.  

Jsou dva druhy zálib, jedny pěstujeme pro vlastní potěšení a ty druhé pro potěšení druhých. Nebýt té okolnosti, že jsem se stala matkou, existence těch druhých by mi nejspíš zůstala utajena. A já bych tak byla ochuzena o množství nových zážitků.

Když jsem se stala nastávající matkou, byla jsem náhle zaskočena množstvím otázek, které mi pokládali mí vzdálenější i bližší známí. Byly to otázky na jejichž řešení se neměla žádný vyhraněný názor. Většinou jsem totiž o nich nic nevěděla. "Pořídíte si hluboký kočárek nebo trojkombinaci?" "Jaké plenky budete používat?" "Chceš rodit do vody?" "Chceš použít epidurální anestesii?" "Budeš nosit dítě v šátku?"

Ostudná fotografie Podívejte se na fotografii. Zas jedno dítě, které spí s rodiči v posteli. V českých zemích, potažmo v celé Evropě, ještě stále platí rodiče spící společně s dětmi za neodpovědné hazardéry. V lepším případě své děti rozmazlují, v horším dokonce riskují jejich život.

Panuje obecná představa, že by malé děti neměly jíst všechno. Za to ovšem neexistuje shoda o tom, co by jíst měly a v jakém věku.

Právě jsem douklízela.  V dětském pokoji jsem zametla a vysávala, omyla počmáraný stůl, vyčistila skvrny na gauči, v kuchyni umyla dřez, umyla zem, umyla okna, protrhala květiny a smetla těla mrtvých mušek z parapetu, vyprala jsem a pověsila prádlo. Odnesla sklenice zavařovačky do sklepa a přinesla z něj mléko. Taky trochu otřela kočárek a vymetla smetí z košíku pod jeho sedadlem. Vím, že to vlastně nestojí za zmínku. Podobnou činnost provádí pravidelně většina žen (a nejspíš častěji než já) a nijak se nad tím nepozastavuje. Je to samozřejmost.

Ádinka je malá slečna a Bertík zase chlapec jako šídlo. Když se jednoho dne  potkali na pískovišti, padl  Ádě Bertík hnedle do oka. Přiběhla k němu a pohladila ho, tak jak ji to maminka naučila. Maminky byly dojaté a dovolily svým dětem, aby si spolu svorně, jeden vedle druhého, hráli. Po chvíli však, snad že se Bertíkovi zalíbila Adinčina lopatka, ale mnohem spíš jen tak, bez důvodu, Bertík k Ádě přistoupil, naklonil se k ní a kousl ji do ruky. Na malé ručičce se objevila krev.

Žena prý řekne za den dvakrát i třikrát více slov než muž. Přiznejme si,  že toto tvrzení je mnohem spíš pohanou než chválou. Alespoň tomu nasvědčují vzpomínky z mého dětství. Pamatuji si, jak tatínek donesl domů z práce obrázek. Chlapi si ho tam rozdávali mezi sebou. Byla na ní jakási odporně rozčepýřená ženština s jazykem přitlučeným k prknu. Pod obrázkem bylo napsáno: „Stálému tvému tlachání snad tento způsob zabrání.“

Je za deset minut půlnoc a naše dítě konečně spí. Existuje-li nějaký úzus o tom, kdy má rok a půl staré dítě spát jistě to není ve dvanáct v noci.